Jsou princové na draka?

Každý z nás asi vyrostl na klasických pohádkách. Sněhurka, Šípková Růženka, Popelka… příběhy o půvabných dívkách pronásledovaných osudem, které nakonec překonají všechny strázně i zášť záporných postav a spočinou v láskyplném manželství se svým princem, nás provázely od dětství. A nejedna z nás jistě nad stránkami své knížky nebo u filmu zatoužila po tom stát se také princeznou a prožít podobný romantický příběh i v reálném životě. Inspirovány šťastnými konci doufáme v prince, který přicválá na bílém koni, aby sťal všechny zlovolné dračí hlavy, porazil padouchy, překonal překážky a bojoval o naši lásku až do roztrhání těla. Takového prince, kterému bude stačit jediný pohled do naší spanilé tváře nebo ztracený střevíček, aby zcela podlehl a stal se našim osudem...

Ale no tak, je na čase se probudit 😊. Asi všichni dobře víme, že nic není dokonalé, bezchybní princové jsou stejně reální asi jako kouzelná zrcadla nebo oříšky a pohádky vlastně vůbec nemají za účel zobrazovat reálný život. Přesto, nebo možná právě proto, se tak rády oddáváme snění nad těmito klasickými příběhy o statečných mužích a křehkých ženách, které čekají na záchranu a touží být milovány. Málokterou holčičku, která se kdy toužila stát princeznou, by napadlo, že právě dělá velikou chybu. Nikdo se přece nechce stát bezmocným pasivním objektem nekonajícím žádné signifikantní činy. Alespoň tak jsou princezny popisovány ve feministických studiích. A princové? Těm, jak se zdá, již odzvonilo. Ve snaze o genderovou rovnost ustupují tvůrci nových pohádek od původních stereotypů a tzv. rigidních genderových rolí. Dnešní princezna je nezávislá, odvážná, umí bojovat a prince vlastně k ničemu nepotřebuje, protože draka dekapituje s přehledem sama.

Jako nejpokrokovější z animovaných tvůrců se projevil DreamWorks, když představil v roce 2001 emancipovanou princeznu Fionu, která se své nejbojovnější verze dočkala ve čtvrtém a zatím posledním pokračování filmu Shrek. O pár let později následovala Rebelka od Pixaru, mladá skotská amazonka, která se bouří proti pravidlům. Z hraných pohádkových filmů stojí za zmínku především Sněhurka a lovec, kde hlavní hrdinka bez milosti vraždí muže, čímž dle mnohých genderových specialistů pouze odkazuje na svržení patriarchálního řádu. Dalším příkladem je Zloba – královna černé magie, pohádka, z níž mužské postavy vymizely prakticky úplně. I čeští tvůrci vyslyšeli volání po genderové rovnosti a natočili Sedmero krkavců, označované mnohými rovněž za první českou feministickou pohádku.

Studentka Kateřina Zapletalová se ve své diplomové práci s názvem „Pochopení a akceptace feministických pohádek dětmi předškolního věku“ zabývala tím, jak děti tyto feministické pohádky přijímají a překvapivě došla k závěru, že tento rozměr vůbec nechápou. Na pohádku o nezávislé princezně, která ke konci nechává svého prince být a odchází hledat dobrodružství, sice oslovené děti reagovaly kladně, přesto se jim nelíbil konec a oponovali, že princezna s princem se měli vzít. Zapletalová v závěru své práce uvádí: „Na základě provedené analýzy jsem zjistila, že dětem nedělá problém feministickou pohádku přijmout… U některých dětí ale nastal problém v pochopení těchto pohádek. Děti pohádky interpretovaly skrze schéma tradičních pohádek. Feministické sdělení, které pohádky obsahovaly, tak většině dětí zůstalo skryto. Ačkoliv tedy byly obě pohádky dětmi přijaty pozitivně a pohnutky hlavní hrdinky/hlavního hrdiny byly pochopeny, v závěru pohádek se ukázalo, že feministický rozměr pohádek děti ignorovaly.“

Otázkou je, zda jde v tomto případě pouze o hluboko zakořeněné vzorce, které v nás uměle posilují právě klasické pohádky svými stereotypy, nebo o přirozenou lidskou touhu po tzv. „šťastném konci“, který představuje naplnění vztahu dvou milujících se hrdinů. Anebo děti zkrátka vnímají pohádky úplně jinak a nezatěžují svou mysl podprahovými sděleními, které v nich vidí dospělí?

Možná, že budou chrabří princové do budoucna zcela nahrazeni odvážnými bojovnicemi, zatímco sami budou vystupovat v roli neschopných povalečů, kteří před likvidací draka dají přednost posedávání v místním hostinci a hraní halmy. Což o to, své opodstatnění by to jistě mělo, ale za sebe doufám, že k tomu nedojde. Není právě to nereálné a kouzelné tím, co nás na pohádkách tolik přitahuje? Svět, v němž zvířata mluví, předměty čarují, princezny jsou milující a princové odvážní. Vždy přijíždějí včas, ničeho se nezaleknou a nejsou nikdy příliš unavení na to, aby se znovu vrhli do boje o srdce své lásky. Vždyť pohádky bez princů by byly jako… no asi jako Vánoce bez Popelky, nemyslíte?