Na malý skok do secese

Loňský podzim probíhala v brněnském Letohrádku Mitrovských malá expozice s názvem Šťastný život v secesi. Většinou podobné historické výstavy propásnu, přestože mě velice zajímají, ale o tuhle jsem se nechtěla nechat připravit, a to z více důvodů.

Prvním důvodem byla skutečnost, že se pořádá v již zmíněném Letohrádku Mitrovských. Ačkoliv jsem brněnská rodačka a tuto stavbu mám blízko svého bydliště, zatím jsem vždy obdivovala tento roztomilý klasicistní zámeček jen přes okno tramvaje, když jsem projížděla okolo. Rozhodla jsem se tedy, že se tentokrát konečně podívám i dovnitř. Za druhé jsem v této výstavě spatřila příležitost k uspořádání srazu s mými přáteli. Tato událost je totiž jako stvořená pro podzimní procházku a následné zahřátí u šálku čaje. A třetím důvodem je samozřejmě výstava samotná – z moderních dějin mě nejvíce láká móda a zařízení domácnosti, tehdejší zvyky a zajímavosti z etikety, takže tahle expozice by mi podle všeho měla kápnout do noty.

Sraz jsem sice uspořádala, ale pro zdravotní potíže se nakonec sama nedostavila. Výstavu jsem tedy stihla až pár dní před jejím koncem. Nakonec to možná bylo dobře, protože takhle jsem si mohla nerušeně přečíst všechny cedule s popisky a dlouho se rozplývat nad vystavenými věcmi. Ale začnu od začátku.

V samotný den návštěvy vládlo typické listopadové počasí – větrno, chladno a do toho mrholilo, takže jsem zvenčí stavbu moc dlouho neprohlížela. Co mě však i přes štípavý vítr jako obvykle praštilo do očí, bylo okolí zámečku. Ale co se dá dělat, když je stavba situovaná zrovna v místě, kde se někdo rozhodl vybudovat nepříliš atraktivní panelové domy, a ne třeba rozlehlejší park než ten, co tam stojí teď.

Když jsem vešla dovnitř, málem jsem zapomněla pozdravit slečnu hostesku za stolem, jak jsem se hned zakoukala do zdejšího malovaného stropu. Exotické motivy vás přenesou do teplých krajů, takže mi už nevadilo, že mi ještě před minutou tvář bičoval studený vítr. Když jsem se odtrhla od celkové krásy hlavní haly, upoutaly mě na okolních stolcích historizující šperky. Po bližším prozkoumání jsem ke svému překvapení zjistila, že to nejsou opravdové šperky, ale atrapy z jedlých materiálů, které vyrobili studenti z cukrářského oboru. To mi přišlo jako zajímavý nápad a skvělé ozvláštnění výstavy.

Nejprve jsem se vydala do místnosti vlevo, která záměrně připomínala park či zimní zahradu. Exponáty byly totiž rozmístěné mezi lavičkami a umělými stromy. Přiblížili nám tím atmosféru o svátcích a nedělích, kdy měšťané chodívali na procházky. Potěšilo mě, že si s tím pořadatelé výstavy takhle vyhráli. Mezi vystavenými věcmi byly nejčastěji vycházkové oděvy a také doplňky typu rukavičky a slunečníky, u dveří jsem si všimla i původních balení od korzetů a klobouků. Z téhle místnosti mě však nejvíce zaujaly předměty denní potřeby jako hygienické pomůcky, kosmetika atd.

Když jsem celou místnost asi dvakrát obešla, zamířila jsem zpět do haly a prošla do další části výstavy, která byla situovaná do místnosti vpravo. Ta měla na rozdíl od první části zcela domácí ráz. Nejvíce mě nadchla krásně nazdobená jídelní tabule a čajové servisy. Kolem stály figuríny oblečené do domácích oděvů. Ani nevím, jestli jsem se déle zdržela čtením cedulí s popisy tehdejších zvyklostí, nebo hypnotizováním šatů. K exponátům se dalo naštěstí přijít tak blízko, že jste mohli obdivovat i detail krajek nebo knoflíčků. Jeden z koutů byl vyhrazen pro dětské hračky, mezi nimiž bylo k vidění například nádherné loutkové divadlo, kočárek s panenkou, plyšový medvídek a vedle stál stolek s knihami, které bylo možné si prolistovat. V této místnosti jsem strávila nejvíce času, nejlépe se v ní totiž dala nasát atmosféra starých dob, takže člověk nemusel vynaložit tolik úsilí, aby se v myšlenkách vrátil o sto let zpátky.

Poslední část byla umístěna v podkroví, kam se opět muselo projít přes ústřední halu. Zde bylo vybavení secesní ložnice a kuchyně. Při několikaminutovém zírání na rozkošné spací čepečky a přemýšlení o tom, jaký si asi nechám ušít já, jsem raději začala kontrolovat čas, protože by mě tu také mohli nedopatřením zavřít. Z kuchyně tu měli kredenc s kuchyňským náčiním, která zde působila malinko nemístně, protože podobné kredence jsou ještě leckdy k vidění u prababiček v kuchyních, na rozdíl od ostatních vystavených předmětů, které dnes již vlastní pouze fandové do historie. Vedle kredence visely „látkové obrázky“ s naučnými pořekadly pro šťastnou domácnost, poslušné hospodyňky, a jiná rčení. Tyto nápisy pravděpodobně stály za vznikem názvu celé této výstavy (Šťastný život v secesi). Kromě ložnice a kuchyně zde byla k vidění i dětská kuchyňka, která byla překvapivě velice detailní. Dále mě pobavilo nástěnné dřevěné pexeso s fotografiemi secesních předmětů. Mohla jsem si ho sice zahrát akorát sama se sebou, ale je mi zcela jasné, že pro návštěvníky, kteří šli na výstavu třeba z povinnosti (např. se školou), to mohlo být dobré oživení.

A to byl již konec expozice. Celý letohrádek jsem ještě jednou celý prošla, ale pak už zavírali a já se musela vrátit ven do 21. století. Na nějakou další výstavu sem však ráda co nejdříve zajdu.