Dnes bylo úterý.
Bunny zkontroloval kapesní hodinky (dar od jedné ze zahradnic, prý chodívá na čajové dýchánky až znepokojivě často pozdě) a usoudil, že když proběhne skrze břečťanové bludiště, do zahrad dorazí s úderem druhé hodiny.
Vzduch byl nasycen vůní pečených dobrot, sliny se jen sbíhaly. Bunny přihopkal ke vchodu do bludiště. Opatrně nahlédl za jeden roh, nikdo; druhý roh, opět nikdo. Mírně se usmívaje, Bunny vyrazil kupředu. Cestu do zahrad znal, vždyť tudy kolikrát proběhl, nedodržuje zcela časový rozvrh.
Vlevo, potom rovně, o dvě odbočky dál přijde otočka doprava. Hbitě dopředu, u uschlé větve doleva. Dva kroky dopředu, ostrá otočka vpravo. Opakovat dvakrát a potom se Bunnymu naskytne krásný výhled na zahrady (bludiště je vystaveno na kopci; proč, nikdo neví).
Třetí ostrá otočka vpravo, Bunny čekal dva keře růží proplétající se (jeden růžový, druhý žlutý - barvy království), které krášlí východ.
Ale co to?
Přikrčiv se k zemi, Bunny zavřel svá černá očka, mysle si, že je to celé jen sen.
Ano, ano, vchod byl na svém místě. Bylo by absurdní, kdyby se vchod přemístil, třeba na druhý konec Bunnyho cesty. To by potom byl vchod a východ dohromady a jeden by mohl navždy bloudit v tomto břečťanovém bludišti.
Bunny zatřepal hlavou; jedno ouško, které prosvištělo těsně nad zemí způsobilo, že blízký lístek odletěl o pár palců dál.
Černá očka se otevřela a Bunny, tlapky tiskna k sobě, se pomalu vydal k tomu podivnému portálu.
Malými krůčky, ouška táhne za sebou, došel ke svému prozatímnímu cíli. Natáhnutá packa spočinula na studeném kovu.
Bylo to kolečko. Malé, docela malé, dva palce v průměru, ozubené jako sluníčka, která často malují malé děti v zahradách. Vedle bylo druhé a o kousek dál další. Kolečka se táhla po obou stranách východu, šedá, hnědá, bronzová, na stejných místech jako kvítky růžových keřů.
V zahradách!
U všech mrkví světa, zahrada! Čajový dýchánek!
Bunny nadskočil, ouška se vztyčila. Zajíček se rychlými skoky vydal vpřed. Po pár skocích, přesně uprostřed východu, se zastavil a s vykulenýma očkama zíral na scénu před sebou. První myšlenka, která Bunnymu proletěla hlavičkou byla, že tohle zcela určitě nejsou zámecké zahrady – po krásných záhoncích ani památky, na jejich místě stály divné stroje. Tedy, byly to stroje? Sudy ze železa chrlily páru, ozubená kolečka se otáčela ostošest, obrovský bochník chleba se vznášel na obloze. A mezi tím vším chaosem se proháněli slečny a gentlemani v divném oblečení.
Tedy, ne zase tak divném, jako spíše nezvyklém. Nadýchané sukýnky a naškrobená fiží, to Bunny znal. Zajíček jednou viděl ilustrace z dob dávných, kde měly dámy zdvižené zadní části sukní a gentlemani nosili až přespříliš vrstev.
Ale co to jsou zač ty divné brýle? Pomyslel si Bunny. Kulaté, s černými skly, z jedné strany se jako vějíř rozvíjela cingrlátka, která vypadala jako různě natočené hodinové ručičky.
A tamta slečna v té bílé košili s velkou hnědou mašlí kolem krku, ta měla na rukávu umístěný ciferník, který jednou za čas vypufnul páru, téměř jakoby pšíknul.
V tom všem chaosu, hlubokém oddychování mašinek, pravidelném tikání hodin tam na té vysoké křivé věži a cinkání podpatků dam při chůzi, se ozvalo: „Vlak odjíždí do pěti odbití, nastupujte!“
Bunnyho trampoty: čajový dýchánek u ozubeného kola
Bunny měl velmi přísný program na každý den. Pondělí patřilo procházkám po louce, kde se proháněl na hřbetech myšek obývajících toto rozkvetlé prostranství. Úterý bylo vyhrazeno pro čajové dýchánky v růžové zahradě. Středa, ach sladká středa, kdy Bunny ochutnával nové výtvory kuchařů a pomocnic v kuchyni místního zámku. Ve čtvrtek se četla poezie a Bunny se tak pravidelně stával svědkem krásného úkazu, kdy měla slova téměř magickou moc. V pátek se odpočívalo. A sobota a neděle byly vyhrazeny prozkoumávání rozlehlého zámeckého lesa.
„Vítej, cizinče!“ ozvalo se nad Bunnym – ten se rychle koukl nahoru, ouška bázlivě sklopena. Ach, krásná slečna (s jejími něžnými rysy by zapadla mezi zámecké princezny), klobouk majíc posunutý na stranu (a opět ty divné brýle s mnoha ručičkami, asi je to v módě).
„Cizinče, cizinče…,“ vycházelo z kolečka na stěně.
„Cizinče, cizinče, vítej!“ Kolem slečny se objevily další dvě krásné dívky a dva gentlemani v kožených vestách a železných cylindrech. Jedna dívka se ovívala zlatým vějířem (nebyl horký díky slunečním paprskům? A bylo to vůbec pravé zlato?).
Bunny přijal pozvání na čaj od této divné skupiny (ale opět, pro ně byl divný náš zajíček; jak podivuhodný je tento svět, co je pro jednoho divné a nepochopitelné, je pro druhého denní chléb).
Steampunk-ville se prý za nějakých pár otočení ručičky na hodinách stěhuje na jiné místo. Cestování časem a prostorem, dále od nového, blíže ke starému, tak to zde fungovalo. Sem se mohou dostat jen někteří, vyvolení, jejichž srdce tiká ve stejném rytmu jako srdce města.
„Moc v nás nevěří,“ řekl jeden gentleman a potáhl z dýmky, „ale to je možná dobře, pak by zde bylo… jak je to slovo? Přelidněno, ach, to je ono. Více živých tvorů než železných bohů páry. A to se nemůže stát.“
Když se kolečko na stěně opět přeměnilo ve stříbrné červy, skupina se zvedla (ach, Bunnymu se už teď stýská po sušenkách, které byly servírovány k čaji, zámecké slečny pekařky se mají ještě co učit).
„Je čas, parostroj nabírá sílu, za chvíli dojde k přesunu.“
Velký slon, jakoby složen z plátů kůže a železa, stoje opodál, se začal hýbat, pomalými línými kroky kráčel stejnou cestou, jakou se vydal vlak před nějakou dobou.
„Dovolte, Sire, abych Vás dopravila ke vchodu do Vašeho světa.“
Ach, ano, ke vchodu. Pro Bunnyho je to zcela jistě vchod domů, pro místní obyvatelstvo naopak východ, tím si byl zajíček jist.
Slečna v kožených botkách a žluté košili sklonivši se k Bunnymu, nabrala zajíčka do rukou. Na jejích zádech byl podivný přístroj – kožená křídla, která se začala hýbat, když bylo zatáhnuto za šňůrku. Po několika pufnutích páry se slečna i s Bunnym vznesla a ladně vyletěla na kopec k bludišti.
Ach, tak takto se cítí bochánky chleba a lodě na obloze, pomyslel si Bunny.
Přistání bylo měkké. Dívka položila Bunnyho na zem a s úsměvem se uklonila. Zajíček (byl vychován jako gentleman) úklonu opětoval.
„Vraťte se k nám zase někdy, Sire, srdce Steampunk-ville Vás zajisté znovu pozná.“
Ach, jak roztomilé.
Bunny se otočil a zanechal za sebou zavírající se bránu do tohoto podivného místa.
Rychle běžel labyrintem zpátky – existuje ještě jeden východ, tři skoky doprava, dvě otočky doleva, dlouhou cestou minout osm portálů, a tam vpravo by měl být malý otvor přesně pro Bunnyho.
Zastaviv se před tímto otvorem, Bunny ochutnal vzduch (protože byl Bunny, ne jen nějaký zajíček, vzduch mu chutnal, nevoněl).
Ach, to je jako domov, chuť růží a máslových croissantů.
Nedbaje na stav své vestičky, Bunny se přikrčil a opatrně prošel štěrbinou.
Rozhlédl se kolem sebe.
Růžový sad, kousek vpravo bílý altánek a na obzoru se tyčil majestátní žlutý zámek.
Bunny se usmál, konečně doma. Dále od starého, blíže k novému.
Ale že to bylo dobrodružství!
Autor článku: Reina
„Cizinče, cizinče…,“ vycházelo z kolečka na stěně.
„Cizinče, cizinče, vítej!“ Kolem slečny se objevily další dvě krásné dívky a dva gentlemani v kožených vestách a železných cylindrech. Jedna dívka se ovívala zlatým vějířem (nebyl horký díky slunečním paprskům? A bylo to vůbec pravé zlato?).
Bunny přijal pozvání na čaj od této divné skupiny (ale opět, pro ně byl divný náš zajíček; jak podivuhodný je tento svět, co je pro jednoho divné a nepochopitelné, je pro druhého denní chléb).
Steampunk-ville se prý za nějakých pár otočení ručičky na hodinách stěhuje na jiné místo. Cestování časem a prostorem, dále od nového, blíže ke starému, tak to zde fungovalo. Sem se mohou dostat jen někteří, vyvolení, jejichž srdce tiká ve stejném rytmu jako srdce města.
„Moc v nás nevěří,“ řekl jeden gentleman a potáhl z dýmky, „ale to je možná dobře, pak by zde bylo… jak je to slovo? Přelidněno, ach, to je ono. Více živých tvorů než železných bohů páry. A to se nemůže stát.“
Když se kolečko na stěně opět přeměnilo ve stříbrné červy, skupina se zvedla (ach, Bunnymu se už teď stýská po sušenkách, které byly servírovány k čaji, zámecké slečny pekařky se mají ještě co učit).
„Je čas, parostroj nabírá sílu, za chvíli dojde k přesunu.“
Velký slon, jakoby složen z plátů kůže a železa, stoje opodál, se začal hýbat, pomalými línými kroky kráčel stejnou cestou, jakou se vydal vlak před nějakou dobou.
„Dovolte, Sire, abych Vás dopravila ke vchodu do Vašeho světa.“
Ach, ano, ke vchodu. Pro Bunnyho je to zcela jistě vchod domů, pro místní obyvatelstvo naopak východ, tím si byl zajíček jist.
Slečna v kožených botkách a žluté košili sklonivši se k Bunnymu, nabrala zajíčka do rukou. Na jejích zádech byl podivný přístroj – kožená křídla, která se začala hýbat, když bylo zatáhnuto za šňůrku. Po několika pufnutích páry se slečna i s Bunnym vznesla a ladně vyletěla na kopec k bludišti.
Ach, tak takto se cítí bochánky chleba a lodě na obloze, pomyslel si Bunny.
Přistání bylo měkké. Dívka položila Bunnyho na zem a s úsměvem se uklonila. Zajíček (byl vychován jako gentleman) úklonu opětoval.
„Vraťte se k nám zase někdy, Sire, srdce Steampunk-ville Vás zajisté znovu pozná.“
Ach, jak roztomilé.
Bunny se otočil a zanechal za sebou zavírající se bránu do tohoto podivného místa.
Rychle běžel labyrintem zpátky – existuje ještě jeden východ, tři skoky doprava, dvě otočky doleva, dlouhou cestou minout osm portálů, a tam vpravo by měl být malý otvor přesně pro Bunnyho.
Zastaviv se před tímto otvorem, Bunny ochutnal vzduch (protože byl Bunny, ne jen nějaký zajíček, vzduch mu chutnal, nevoněl).
Ach, to je jako domov, chuť růží a máslových croissantů.
Nedbaje na stav své vestičky, Bunny se přikrčil a opatrně prošel štěrbinou.
Rozhlédl se kolem sebe.
Růžový sad, kousek vpravo bílý altánek a na obzoru se tyčil majestátní žlutý zámek.
Bunny se usmál, konečně doma. Dále od starého, blíže k novému.
Ale že to bylo dobrodružství!
Autor článku: Reina
10
