Hvězda

Kdybych mohla míti přání,
prosbu, touhu bědnou,
přála bych si bez váhání
stát se padlou hvězdou.
Řítící se atmosférou,
zmírající zas.
Roztříštěným hvězdným prachem,
třpytícím se znamením,
zasaženým vlastním strachem,
vyhořelým pro pravdu,
dohasínajícím v kamení.
Tak jako my.
Hadrovou pannou,
se srdcem z bavlny,
utopenec v knoflíkové tůni
a ústa, jež nepromluví,
neuslyší šepot mlhy,
neuvidí nic.
S hlavou nedbale přišitou
mezi prsty proklouzne tak hladce
a odvane ji vánek.
Když hlavu listem zakrytou,
jak tráva voní sladce,
válí se v trní.
Lesním dravcem hnaným hladem
a lačností věčnosti,
jenž se bílou nocí krade,
spoutaný ze dvou stran
a vítr duši oprostí
bez odporu.
Ženou z jezera křehkou,
když vlna vlně šeptá,
tu modlitbu tak lehkou.
Horečka tepe v spáncích,
na nic už se neptá.
Zbyde jen touha.